neděle 29. listopadu 2015

Známé tváře v televizi

V posledních dnech jste mohli vidět známé tváře v televizi:
- Obří Čany s Lvíčaty vysvětlují orienťák - ivysilani
- Královi se účastní politicky angažovaného geocachingu - ivysilani
- a u Lvíčat přibylo ještě MTBO

pátek 20. listopadu 2015

SMIK OČIMA BEZNADĚJNÉHO ZMATKAŘE

Když tady tak čtu ty texty racionálních hlav, přídávám návod, jak se dá na MS ve SMIKU nasbírat 22 bodů maximálně demoralizovaná už před startem a s panickým stavem mysli na převážné části trati.

O tom, jak protivná jsem byla na betonu pod přístřeškem na fotbalovém hřišti asi všichni zúčastnění vědí, to tedy přeskočím. Narozdíl od ostatních zúčastněných nevymýšlím nic, jen si říkám, že pro zachování tváře bych měla dát tak 15 bodů. Chtěla jsem běžet s Romanem, myslím, že umím s chladnou hlavou vymyslet lepší strategie, on zase běží rychleji, z tandemu bychom mohli těžit oba. Roman mým potenciálem ovšem pohrdá, takže nic a motivace nula.

Na startu se trochu protáhnu a když vidím lidi u map, říkám si, že je asi čas jednu si taky zarezervovat. I když jistě by stačilo stát opodál, počkat, až všichni nedočkavci jednu strhnou, ona na mě zbyde. Nicméně lezu, kde je nejmíň lidí. A vida, přede mnou Libor, za mnou Míra a Martin, vedle se přidává Roman, že by dobré znamení dobrých duší? Roman mi ještě připomíná, nezapomeň si spustit stopky. START! Kouknu do mapy, kde nejblíž vidím nejvíc kontrol a je mi jedno, že to budou jednobodovky. Dělám okamžité rozhodnutí na 32A, poté se přesunout k oblasti s 40, 41, 33, 31, něco tam poberu, dál na západ, pobrat co bude v té chvíli možné kolem pole z přítomných 42, 44, 51, 46, 48, 50 a pak se uvidí, větší ambice nemám.

Kupodivu na 32A jsem i při své turistické rychlosti asi třetí, většina davu, kterému jsem galantně uhýbala z cesty, aby mě neušlapali, hrnul přímo na 40, asi se strategií brát 32 až cestou do cíle. Ale já vím své o návratech do cíle, takže tuto variantu vylučuji, co je doma, to se počítá. Ke 40 to beru svahem, sklesám na cestu a jen tak si běžím, detaily budu řešit na místě. Tu mě předbíhají dvě mladá děvčata zabraná do diskuze "tu 40A už nestíháme, to nemá smysl tam lézt". V tom okamžiku si uvědomuju, že jsem si OPĚT nezapla ty blbý stopky (stejně jako vloni i předloni). Zmáčknu to a vyrazím sprint rozhodnutá tu 40A prostě dát, nehoním se tady jen tak pro nic za nic. 6 minut od startu by mělo zhruba vyjít. Bohužel, o vteřinu pozdě, Máša razí poslední. A zmocňuje se mě panika. Když to takto bude pokračovat, nedám ani těch 15 bodů. Slepě valím za davem, který mě pravděpodobně protáhl trasou 41A, 33B, 31A. Totálně ale ztrácím kontakt s mapou, letím dál za davem, který mě ASI dotáhl na 44A. Prakticky realizují můj plán za mě, já toho při momentálním stavu mysli nejsem schopná. Fajn, nějaký body už mám, lokalizuju se na mapě, uklidňuju se a začínám znovu plánovat. 42B, to by mohlo být fajn a pak se přesunout pro jednu tříbodovku 51 a pak domů, to by mohlo pro letošek stačit. Dolítnu ke 42B, nikdo tam, to je podezřelé a zjišťuju, že jsem se blbě koukla na jízdní řád a pěkně do kopce dobrých 300m supím pro 42A. 51 má blbý časy, takže nic. Vrací se mi panický stav. Za loukou na mapě ovšem vidím zeleno, běžím tedy ještě tam, třeba něco zachráním. Bohužel, momentálně dostupná pouze 48B. Čas se krátí, nejde mi to, nebaví mě to, rozčiluje mě to, hledám cestu do cíle. Za zástavbou mě ale zláká další shluk zelených koleček. Že bych ještě něco vzala? Ok, jdu pro 50B a 46C, to zní lákavě. Nicméně nevím, jak jsem na tom s časem, netuším, jak pozdě jsem zapla ty pitomý stopky, nějakých 3-6 minut? Ve svahu už kousek od 50B potkávám Mášu, která hlásí, že už tam není. Takže opět z kopce dolů beru jen 46C. Fakt, že se vláčím po kontrolách, paběrkuju, protože všechny tam prostě nejsou nebo mi je mojí blbostí seberou přímo před nosem, mě ještě více demoralizuje. Takže směr cíl, stejně pořádně nevím, kolik mi zbývá času, tak ať ještě nepřiju o to, co mám.

Neschopná už vůbec uvažovat mě hryže obava, že nemám ani těch 15 bodů, takže dělám další zbrklé rozhodnutí to protáhnout ještě dál kolem pole pro 45C.  Cestou se trochu uklidním. U kontroly ale kouknu na stopky, které hlásí 44 min a veškeré zbytky racionální mysli přebíjí doposud nejakutnější záchvat paniky. CÍL A HNED, přes celou mapu to už stejně nestihnu, tak ať neskončím proboha s nulou. Netuším, kolik času mi přesně zbývá a teď už detaily začínají hrát roli. Takže zběsile vyrazím k poli a nechávám ladem 52 (debil, šlo to i tudy), dále po ceště s nápadem spláchnout nějakou 38. Jelikož mi ale panika nedovolí se zkoncentrovat, moc nevím, kde jsem a která je memontálně na místě, takže prohučím přesně v lajně mezi všemi třemi variantami 38 bez úlovku, netroufám si dohledávat. Třeba bude na ceště 34C. Není, doteď nevím proč, jízdní řád jsem už nezkoumala. Vytočená, že lítám kolem kontrol stovky metrů a žádnou nejsem schopná pobrat, hledám nejrychlejší cestu do cíle. Na křižovatce 34C je to jasný, cestou přímo na sever. Kam ale valí ten dav? Okamžitě vyhodnocuju, že asi vědí, co dělají, jsou atletické postavy, většinou vyběhaní chlapi, rozhoduju se tedy za ně zavěsit a vidět, co bude. Hm, u 36C asi půl minuty čekáme, vydejchám se, zjišťuju, co se se mnou děje a dělám plán pobrat cestou tu v úvodu nestihnutou 40. Je tu ještě dost lidí, mimo jiné Kristýna Hlubučková, ta má čas jistě pod kontrolou. Dav vybíhá podél plotu a ač jsem plánovala přímo nahoru, chvíli se s nimi vezu. A ejhle, berou 43C, beru taky a teď už fakt rychle domů, co bude se 40C, uvidím cestou. Jo, ten výraznej strom je jasnej už z dálky, to dám. Beru ji a slepě mažu tam, kam většina zbývajících lidí kolem mě, už ovšem řídnou, šílím. Opět ztrácím představu, kde přesně jsem. Cestou předbíhám Libora, raději se ho ale neptám, kde se nacházíme a kolik zbývá času, jestli vůbec, nemá to rád. Čas zjišťuju tedy od nějakého dítěte, jen co zmizím Liborovi z očí. Nacházím se i na mapě, hurá. A do cíle dobíhám s rezervou minuty a půl. Dojem? Těch 15 bodů snad mám. Jinak frustrace, zklamání, vzteklá, otrávená, rozhodnutá, že to už NIKDY neběžím. Jednoduše neumím závodit s lidma, musím do toho jít úplně sama, pak mě pud sebezáchovy obvykle zachová i racionální mysl. Cestou z cíle letmo a bez zájmu procházím mapu a ke svému překvapění zjišťuju, že mám asi 22 bodů, moc ale místy nevím, co se se mnou dělo, tak čekám až na výsledky. Fakt, a k tomu docela úctyhodné umístění, 26. místo ze 142 závodnic.

Takže, SMIK se dá běhat i úplně jinak, třeba i nekoncepčně, intuitivně, zběsile, zoufale, sem a tam a výsledek je podobný. Dělám tedy závěr, že vymýšlet strategie je zbytečné nebo existuje i spousta strategií alternativních, netradičních či nestandardních. Moje strategie na příští rok, pokud to budu zase nucená běžet (společenským nátlakem v rodině), je taková - celý rok běhat a nahonit fyzičku a pak se třeba zavěsit za Mirka Štochela a uviset ho do cíle, ten evidentně ví, co dělá. No a nebo trénovat zachování klidu (to ale nevím, jak se u poděsů dělá). Když si to zrekapituluju, na trase jsem nechala pohodlné 3 body v podobě 52B, další 1 bod na trase kolem 38, asi někde v těsné blízkosti mé trajektorie i 34 a hned vedle cesty ke 46C i tříbodovou 49. To je suma sumárum prostou neschopností zchladit hlavu vyhozených 8 bodů.

Závěrem na moji obhajobu. Předloni jsem to úspěšně běžela i bez pomoci davu a dala něco ke 25 bodům, takže to za určitých okolností asi dokážu. Jen nevím, jak přemoci tu motivaci.

Dáša

čtvrtek 19. listopadu 2015

SMIK očima Míry Štochla

Před startem se jako vždy ptám kolemjdoucích, kde je sever. Díky. Orientovat se na startu podle terénu nejde, jelikož všude kolem vidím jen těla závodníků. Na povel beru mapu a koukám, že hodně kontrol je na západě, tak si hned stoupám k cestě tím směrem. Později se za mnou tvoří tlačenice.
Zběsile koukám střídavě do mapy a do jízdního řádu a stejně nic nevymyslím. Blízko je 32A, ale bude u ní nával a můžu vzít 32C cestou do cíle. Poběžím na 40A. Plánuji 41A, ale za ní vidím 33A-B, kde nechci čekat na přenos, a hlavně 51A, která končí 08 a pak dlouho není (jestli jí chci, tak musím mít A). Během cesty k první kontrole tedy stihnu naplánovat 40A, (41 vynechám), 33A, 51A.
Na 40A trochu nával, 33A bez problému, ale 51A už mi utíká před nosem a jelikož jsem ve spěchu nestihl vymyslet nic dál, sedám na pařez a přemýšlím. Nejde nic vymyslet, jdu pomalu čekat na 31B, plánuji 44A, 42A a na jih pro zelené (kde ale bude jen jedna 48B). Tím bych měl mít za sebou třetinu času a třetinu mapy.
Plán bez problémů plním: 31A, 44A, 42A a cestou na 48B a přes vesnici vymýšlím, jak oběhnout další část. Času mám ještě dost - vezmu vše, co tam je. Postupně dokola 50B, 45, 47, 52, 38 budu řešit ad hoc podle aktuálního stanoviště a času.
Probíhám vesnicí a za ní se soustředím na 50B, která je na místě jen 4 minuty, a podle toho volním tempo. Když najednou koukám, že nade mnou ve snahu je nějaká kontrola! Koukám do mapy a průkazky a zjišťuji, že je to 46B, kterou jsem v mapě přehlédl a ještě jí nemám oraženou - 3 další body k dobru. 50B je bez problému a pak volím 47B, kde už z dálky vidím dav a po jejím pozdním přinesení ještě chvíli trvá, než se dostanu k oražení. Hned vedle čekám na 45C, pak běžím na 52B, 38B-C (jsou vedle sebe s minutovým přenosem, tak je to jedno. Nakonec stíhám B) a vymýšlím, co dál. Původní nápad, že poběžím do cíle už jen nahoře padá, jelikož zjišťuji, že tam skoro nic není. Před sebou mám tři Céčka 39, 34 a hlavně 49, ale otevírají docela pozdě - nechce se mi čekat a bojím se, abych stihl cíl. Se slzou v oku tak za sebou nechám 5 bodů.
Koukám na blízká Cčka a vidím, že budu muset zase do údolí. Na kopci ještě stíhám zaběhnout pro 34B a hurá z kopce na 36C, kterou razím akorát při otevření. Na ní krásně navazuje 43C. Ale co dál? Snažím se z mapy vyčíst, kde jsou ještě kontroly, z jízdního řádu, jestli jsou otevřené a z průkazky, jestli už je nemám. Do toho všeho se snažím úplně nestát na místě. Nechce se mi běžet zpátky do kopce a vzpomínám si na 41, kterou jsem na začátku vynechal, jenže do konce limitu už je jenom 10 minut. Pomalu přidávám na rychlosti a vzpomínám, jak dlouho jsem běžel za startu a počítám, jak se to prodlouží tím, že to poběžím do kopce. Nakonec se rozhodnu pro 41C zaběhnout a potom podle času je cestou ještě 37C (případně 32C).
Při ražení 41C nevidím v lese ani jednoho závodníka a trochu mě přepadá panika, že všichni už jsou v cíli. Běžím tedy rychle do cíle (to už cestou předbíhám docela dost lidí). Cestou ještě smutně koukám doprava na svah, kde je jen pár metrů ode mě 37C, ale nemám tu odvahu se u ní zdržovat (na počítání, že jí můžu vzít a díky tomu přiběhnout do cíle o minutu později, raději ani nemyslím). 32C bych určitě nestíhal a tak dobíhám do cíle, kde už se tvoří fronta - nakonec s více než minutovou rezervou.
Zpětně vidím několik míst, kde jsem toho mohl nasbírat víc, ale hlavně ta nestihnutá 51A mě mrzí. Podržel mě ale stavitel trati, který mi kontroly házel do cesty a konečné 22. místo je podstatně lepší, než jsem čekal (jak před startem, tak po doběhu).
Ve zkratce: 40A, 33A, 31B, 44A, 42A, 48B, 46B, 50B, 47B, 45C, 52B, 38B, 34B, 36C, 43C, 41C

Míra Štochel

Web SMIKu

neděle 15. listopadu 2015

Posmiková besídka

proběhla tentokrát úspěšně v Kolovratech už před SMIKem.
Vše potřebné se domluvilo a jídlo se snědlo.

hulk. to bylo!

Ahoj závodníci a ostatní přidruženci!

Tak jsem myslel, že zprávy ze závodní sezóny budou až příští rok, nicméně průběh včerejšího Hulk Cupu byl tak zásadní, že je nutný zaznamenání.

Start - první úseky pánů v 18:17 v pohodě, dámy v 18:30 za světel slavnostního ohňostroje. Mě ohňostroj zastihl někde kolem 6 kontroly, rány z děla a osvětlený les.

Většina tratě celkem v pohodě, pouze ostružinám se stále dobře dařilo, k jedné kontrole jsem se už v kolečku a na dohled brodil asi 2 minuty. No a u divácké kontroly byly pasti z plotů, několik členů našeho pražského výběru se nachytalo (já také).

To byl ovšem pouze začátek, poté přišly na řadu druhé úseky. Dáša šla v Dámách na jistotu a v klidu. Na divácké se seběhli s Janom Hricem, druhým úsekem našich pánů. V pohodě, akorát Janovi svítilo světlo asi tak na půl metru. Poté Dáša oběhla 2 kontroly v pytlíku a předala. Jano nikde. Blížil se hanba start. Jano nikde. Nastal hanba start, Mirek Štochel vyběhl. 10 vteřin poté se přiřítil Jano. A vypadal, jako by se cestou stavil někde v hospodě a pořádně se porval. Z nosu a úst mu crčela krev. Asi tam někde dvě tři schytal, a sám doufám také několik rozdal. (No, prý jak mu nesvítilo světlo, tak se chytil do pasti z plotů - totálním nárazem naplno do hlavy, hrůza! Ještě, že doběhl).

A teď třetí úseky: Asi deset minut po výběhu Lenky zvoní Dáši telefon. Lenka. Z lesa. Má totálně rozbité koleno, sedí tam někde u třetí kontroly na bobku a máme pro ni přijet autem. Sedáme do auta a jedeme na noční moto-orienťák do lesa. Volíme "obíhačku"  ze široka, Lenka mezitím opět volá o pomoc. No už tam jsme. Na rozdíl od Jana světlo svítí na 100 metrů, ale Lenčino koleno je sedřené na kost a tkáně. No teda! Zpět na shromaždiště, tam už je Libor a jedou na stehy do Krče. Prý jich bylo asi 7 nebo tak.

No a my odjíždíme. Cestou telefon - Petra Janovská. Prý ať Dáša odevzdá kartu. Ptám se, jestli snad má Dáša kartu u sebe!!?! No jo, je to tak. Ale stejně jsme disk, Lenka nemohla dokončit tak jako tak, už se s kartou nevracíme. (Ve výsledcích to Dáši prominuli, je tam s doběhovým časem, disk je až u Lenky, my ovšem víme, jak to všechno bylo).

Čest nakonec zachraňoval Mirek Štochel, který vytáhl naši štafetu na 18. místo v Pánech. Ale nebylo to jen tak, Mirek pro změnu běžel bez buzoly. Výsledky zde: http://hulkcup.wz.cz/Vysledky15predbezne.htm

Podtrženo, sečteno - letos katastrofa, ale rýsuje se nám jakási případná zajímavá sestava na příští rok!

Ahoj na SMIKu a ještě předtím na besídce.

./Roman